Z víkendu

 Malý mišmaš, žádné téma. Fotím, co se mi líbí.

Ptačí tanec

Čas od času uklízím ve fotkách, tentokrát jsem objevila pár fotek, které za to sice příliš ve výsledku asi nestojí, ale jejich pořízení mě s mou omezenou optikou stálo nemálo času i trpělivosti . Výsledkem jsou fotky, které mají velké zrno, ale co už - pro ptáky...

 

 

Tento byl opravdu hodně daleko

 

 

Kapitulace. Foto hrdličky - na krmítku a ještě přes okno :)

Okurková sezóna

Zahlédla jsem ho v ulici. Byl toho dne už druhý takový.

Člověk, který vybírá popelnice.

 

I když si tyto nevábně vyhlížející lidi s hůlkou a starým kočárkem či kárkou pamatuju už z dob, kdy jsem byla malá - tedy z dob hluboké totality - přesto mě jejich existence vždycky trochu zaskočí.

Bývalo mi jich líto, i když mí vrstevníci pro ně tenkrát mívali jen posměch a pohrdání. Taky - a to mi zůstalo dodnes - jsem se jich dost bála. Přece jen - lidé z okraje společnosti - tehdy měl přece práci každý, můj rozum a ideologie té doby mi říkaly, že jsou to tedy lidé, kteří nic neumí, nebo kteří provedli něco moc špatného.

Tento stereotyp ve mně přežil dodnes, ale přece jen se víc zamýšlím nad tím, co asi toho zarostlého, špinavého muže přivedlo k tomu tahat káru ulicí a přehrabovat se v tom nejšpinavějším lidském odpadu.

 

Tento pán, ta drobná pohublá osoba ve veliké modré zimní bundě s obrovským znakem Nike na zádech, ten člověk s vyžilými rysy a prostovlasý (napadlo mě, že bych k této činnosti potřebovala aspoň kšiltovku - rozumíte?) přitlačil svou káru k popelnici, stoupnul si na špičky a ztěžka ji otevřel. Párkrát píchnul do jejího obsahu - asi jako když záchranář sonduje sněhovou lavinu, vytáhl nějaké staré kartony a naložil je na káru. A pak se najednou začal poplašeně rozhlížet kolem sebe, jakoby chtěl, aby se nikdo nedíval. Něco rychle vytáhnul a na chvilku schoval pod rezepnutou bundu. Otočil se ke káře a velmi opatrně "to" schovával mezi noviny. 

Byla to láhev od okurek. 

Zavíčkovaná. 

Bez jediné okurky, jen asi do jedné třetiny v ní šplouchal vyjedený lák...

 

 

Stála jsem od něj sice  trochu dál, ale kdybych přidala do kroku, určitě bych muže odjíždějícího s kárkou dostihla. Ale pocity, které mě zaplavily, mě úplně ochromily. V kapse jsem mnula kovovou padesátikorunu, kterou jsem na ranním nákupu byla líná zastrkovat do peněženky a přehrávala jsem si situaci, jak peníz věnovat. Nevím, asi to byl stud, strach neurazit, nebo ta již zmiňová obava z těchto lidí, zkrátka něco mi svázalo nohy a já ... neudělala nic...

 

Jen tak...

cestou ze vsi...

Ventilek

 

Šeď přes zimu nemám ráda. Jakoby se před ní nedalo utéct.

Ani padesát jejích odstínů mě nezahřeje.

Ještěže se z těchto pocitů mohu "vyfotit".

 Našla jsem aspoň kousek slunce, který přezimovává v ošklivém skleníku...

 taky jednu potrhanou duhu...

 

a bizarní houbu...

 bodlák to má na há(č)ku, možná ho dobíjí tiché souznění s měsícem

Slunce, vylez, srabe!

Kdepak...

 

jen ledový sodastream... 

 

a mrazivé ticho. 

 

Čím dobíjíte baterky vy?