Okurkový salát - alias můj super odhad

 

Jestli něco nesnáším tak, že je mi z toho až fyzicky špatně, tak je to ranní vstávání.

Svého času jsem po ránu dojížděla kamsi autobusem.

Abych se cestou udržela při vědomí, tipovala jsem si lidi. Kdo kam jede, kdo se kam (ne)těší, jaké má kdo zaměstnání.

 

Zaujal mě pán, který každý den seděl na stejném místě, byl vždy v obleku s kravatou, lehce rozcuchaný, s ospalýma očima. Můj tip - asi nějaký lékař, co se vrací z noční služby.

Jak jsem napsala, vstávání mi nedělá dobře, můj rozum startuje až kolem 10. - 11. hodiny, tak pochopte, že dát si do spojitosti lékaře a ranní MHD mi přišlo vcelku normální.

 

Pak přistoupila starší paní, která se s pánem znala, přisedla k ospalému muži a dali se do hovoru.

"Kam jedeš, Josífku?"

"Do stacionářře".

"A jak se tam máte?"

"Dobřře. Jen už nám k obědu dávají jen okurrku. Dřív nám z ní k jídlu dělali aspoň okurrkový salát."

 

Jeho "u" ve slově "okurkový" bylo takové hluboké, jeho "r" bylo nezněle drnčivé. 

 

Celý můj obraz pana doktora se rozplynul. Pán byl klientem denního stacionáře, který se nacházel na konečné autobusu. Stacionáře pro lidi s různým stupněm mentální retardace.

 

Lehce mě pobavilo, jak se dá také zaznamenat, že dřív prostě bylo líp.

 

Co z toho plyne? Vůbec nic. Ve svých úsudcích nejsem opatrnější a ráno vstávám čím dál hůř.

 

Tak jsem si z toho aspoň ukradla název pro blog.